Taky se vám stává, že v některé situaci jste zaskočeni a nereagujete nebo nevíte, jak reagovat? A pak si říkáte:” Měla jsem říct to a to, nebo tohle jsem neměla říkat!!”.
Potřebujeme mít k dispozici různé způsoby reagování a kolikrát je nemáme. Neumíme je a v dospělosti pak těžko hledáme, jak reagovat jinak. Nejčastěji používáme reakce, co jsme okoukali doma a většinou máme na výběr mezi tím, jak reagovala matka a jak reagoval otec. Ve stresu nebo pod tlakem nám automaticky vyběhnou právě tyto vzory a jiné nás ani nenapadnou.
Když se rozhodneme měnit svoje nastavení, býváme nejistí. Jaké to bude, jak na nás budou reagovat druzí? Nevíme, ještě to neznáme. Potřebujeme nejdřív vyzkoušet další možnosti, získat jistotu, získat v nich lehkost.
Emoční dovednosti se potřebujeme naučit, stejně jako se učíme bruslit.
Představte si to, že se chcete naučit bruslit a nikdy jste to ještě nezkoušeli. Stoupnete si na brusle a začnete hledat rovnováhu. Mácháte rukama sem a tam, kinkláte se, dá vám práci ničeho kolem se nechytat, pustit se opory. Možná se cítíte hloupě, trapně a neohrabaně, bojíte se pádu. Děláte spoustu pohybů, které ještě nevedou k plynulé jízdě, ale potřebujete je dělat. Bez nich byste jízdu nezačali a nemohli se nic naučit. Postupně získáte jistotu. Už nemusíte přemýšlet o tom, jak co dělat, co s nohama a rukama. Prostě jedete. Chvíli trvá než vás hrbolky a sklon cesty nerozhodí z rovnováhy, než je vaše tělo uvolněné a pružné a než automaticky reaguje na povrch a kvalitu silnice.
A v emoční rovině je to stejné. Když chceme reagovat jinak, nejdřív o tom musíme přemýšlet. Pak to začít zkoušet. Možná u toho budeme vypadat trochu hloupě, budeme nejistí a budeme se cítit trapně. Řekneme to, co chceme neohrabaně, budeme dělat pohyby navíc, stejně jako na začátku bruslení, ale bez toho to nejde. Nemůžeme přeskočit fázi učení se a postupného získávání dovedností. Když to nevzdáme, postupně se nové způsoby stanou naší samozřejmostí.
A tak buďme k sobě samým laskaví!!!! Mějme se sebou trpělivost a dovolme si trochu té neohrabanosti.
Nakonec vždycky můžeme říct: “Hele, tohle je pro mě těžké, ještě se trochu bojím a úplně nevím, jak to říct.”
A pak se jednoho dne stane, že budeme ladně projíždět nejen po pozemních cestách, ale i v komunikaci s druhými.