Menopauza jako cesta k sobě a vlastní moudrosti

 

Menopauzou už procházím několik let. Ovlivňuje moje vnímání, prožívání i postoje. Zkoumám tento stav a protože mě fascinují věci, které se dějí pod povrchem, hledám a nacházím, pro sebe i druhé, vývojový a spirituální význam tohoto stavu.
Menopauza je přerod, který se odehrává hluboko uvnitř. Nejde jen
o hormonálních změny těla a nálad, o kterých se dá najít spousta informací na internetu. Když se nezalekneme procesu, který se začne dít, získáme intenzivní kontakt se sebou, odvahu být autentické, pokud jsme úplně nebyly, novou formu tvořivosti, vnímání svých sil. Ubereme nároky, které na sebe máme, přijde pochopení sebe i větší pochopení druhých, svět přestane být černo bílý, přijde více radosti a smíření, přijetí, že můj životní příběh se psal tak, jak se psal.

Život ženy je naplněn vztahy. Jsou pro nás zásadní, bývají častým námětem našich myšlenek i rozhovorů. Řešíme buď to, jaké vztahy máme a nebo se trápíme tím, že žádné nemáme.
Když jako dívky dostaneme menstruaci, začne se aktivovat naše vztahové já a vztahy nabývají na významu. Pro udržení vztahů jsme ochotné ledacos přehlédnout, přejít, nechat si líbit. Potlačujeme svůj hněv kvůli harmonii. Pečujeme, staráme se a spokojenost našich blízkých je přednější než spokojenost naše. Mateřství ještě umocní obětavost a to, co úplně automaticky z lásky poskytujeme. Někdy se servis a péče, kterou poskytujeme může překlopit až do úplného přehlížení vlastních potřeb a toho, že se necháme využívat.

Jedním z prvních příznaků, že se blížíme k menopauze (fáze perimenopauzy) je okamžik, kdy nám začnou vadit cizí malé děti. Už se nerozplýváme nad kočárkem, vlastně nás tak nějak spíš obtěžují. Tahle fáze je důležitá proto, aby nám přestalo být líto, že už vlastní děti nikdy mít nebudeme.

Dalším důležitým příznakem menopauzy je vzrůstající neklid, podrážděnost, vzteklost, netrpělivost a hněv, který se začne probouzet. Najednou nám vadí věci, které nám dříve nevadily. Už nemáme chuť tolik pečovat a starat se. Požadavky nás obtěžují.
Menopauza je taková druhá puberta. Je to čas, kdy se začneme nově vymezovat. Hněv nám pomáhá rozlišovat, co chceme a co nechceme, co je s námi v souladu a co už ne. Ve hněvu je vždy skrytá pravda. Je to očistný oheň, který nás upozorňuje na to, kde máme hranice. Vzplane vždy, když jsou tyto hranice překročeny a přináší informace o tom, jak to skutečně máme. Už nelze nic předstírat.
Pokud dokážeme samy sebe neodsuzovat za tyto stavy, získáme cestu ke své autenticitě a najdeme rovnováhu mezi dáváním druhým a vlastními potřebami.
Jestli tato cesta k sobě je nebo není obtížná záleží vždy na tom, jaký vztah ke svému hněvu máme, jaké je naše naprogramovaní, jak ho prožíváme už od dětství, jak se s ním zacházelo u nás doma. Často se stává, že hněv mají ženy spojený s něčím nežádoucím, s hysterií nebo agresivitou a muži si často s ženským hněvem nevědí rady. Pokud dlouhodobě potlačujeme svůj hněv, pohřbíváme svoje emoce místo jejich prožití a projevení, začnou se postupně objevovat jako nemoci. Pro někoho je mnohem přijatelnější být nemocná než vzteklá.

Postupně přichází bilancování. Přemýšlíme, jak jsme žily svůj život, co se nám podařilo a co ne, čeho jsme se vzdaly, jaké touhy zůstaly nenaplněné, jaké představy o sobě nám vzaly sílu a odvahu, jaká zklamání nás ovlivnila, kolik ústupků jsme udělaly ze strachu a nesouhlasu ostatních.
Následují okamžiky truchlení. Smutek nad tím vším, co se stalo, jak se co stalo i co se nestalo. Smutek tolik důležitý pro očištění od bolestí a ztrát.
Objevují se pocity prázdnoty a myšlenky na smrt. Jakoby už všechno, co dávalo smysl, bylo naplněno, úkoly splněny. Už bychom “mohly jít”.

A právě tam může nastat okamžik proměny. Fyzická plodnost se začne měnit
v plodnost metafyzickou. Začneme se obracet k volání své duše a tomu, co nás přesahuje a co nás přitahuje. Hlavním měřítkem se stává radost. To, co mi dělá radost má hodnotu. Už můžeme následovat své pocity bez pocitů viny a nejrůznějších obav.
Fyzická síla začne ubývat. Tím, že se cítíme více unavené, se podněcuje potřeba rozlišovat do čeho chceme vkládat energii a do čeho ne. Co nám dává smysl? Co už nechceme dělat? Ptáme se častěji samy sebe. Co mi přinese toto setkání? Potěší mě nebo vyčerpá?
Se ztrátou menstruace mizí i naše cykličnost. Potřebujeme nově nalézt svůj vlastní rytmus a poslouchat své tělo. Vnímat jeho signály, přijmout změny, kterými prochází. Pokud jsme se dlouhodobě vyčerpávaly a nedopřály si dostatek odpočinku, únava se zvyšuje, přestože začnete odpočívat. Pak nezbývá než ubrat nároky i výkon a místo neschopnosti to brát jako projev sebelásky.

Když se vzdáme svých představ o tom, jak co má být, získáme svobodu. Když se naučíme respektovat stav svých sil, získáme laskavost.
Když se přestaneme hodnosti a soudit, získáme nadhled.
Když budeme následovat radost, získáme naplnění.
Když se smíříme se sebou a se svým životem, získáme moudrost.
A to všechno dohromady je láska.

Druhým dokážeme dát jen to, co samy skutečně máme. Můžeme se stát moudrými průvodkyněmi a inspirativními ženami nebo zapšklými, zatrpklými bez ohně a šťávy, stále se jen z povinnosti starající o druhé.
A přesto cesta k sobě, moudrosti a vlastní radosti nás blíže přivede k druhým. Náš zájem o ně bude naplněný laskavostí a pochopením, naslouchání bude bez posuzování a potřeby udílet rady a služba projevem lásky a potěšení z toho, že se máme.

 

Otázky, pokud byste chtěli, můžete ještě doplnit. Jen nástřel….

Hodnotíte emoci hněvu jako pozitivní nebo se za projevy hněvu a vzteku stydíte?
Když vám něco vadí, snažíme se samy sebe přesvědčit logickými argumenty, že by vám vadit nemělo?
Probouzejí se ve vás pocity viny, když nechcete vyhovět nebo neuděláte to, co byste “měly”?